A ještě jeden Hochkar 19.2.2005

Pro velký úspěch opakujeme lyžování na Hochkaru, tentokrát za lepšího počasí a v hojnější sestavě.

Pěknými fotkami z posledního Hochkaru jsem zlákal řadu dalších lidí na lyžovačku v Rakousku. Stanovený termín, musím sebekriticky konstatovat, byl zvolen velmi dobře. Ani vstávání nebyl zásadní problém, i když Roman nám přiznal, že měl nastavených sedm budíků a pamatuje si až tři poslední. Naše skupina čítala sedm lidí, stejně jako těch Romanových budíků.

Nejodhodlanější z naší skupiny byl nepochybně Roman a za jeho hrdinství mu věnuji několik zmínek v tomto povídání. Stál sice na lyžích podruhé v životě, ale černé a červené sjezdovky brázdil s velkým nadšením. Občas nás zaskočil dotazy typu "A jak vlastně zastavím?", ale po kvalifikovaných odpovědích rychle našel správný grif. Sice se občas vyválel po svahu, ale dobré nálady mu to neubralo.

Ostatně ve válení jsem mu směle konkuroval - třetí jízdu na černé sjezdovce jsem nějak zakopl a když se sníh kolem mě usadil, zjistil jsem, že jsem dole pod sjezdovkou bez lyží. Jedna ležela asi stopadesát metrů nade mnou, druhou jsem neviděl. Takže následujících deset minut jsem šplhal po sjezdovce a hledal svoje lyže. Když už jsem začal propadat beznaději, našel jsem ji utopenou v hlubokém sněhu na kraji sjezdovky.

Prakticky celé odpoledne bylo krásně, sluníčko svítilo a my řádili všude možně, včetně hlubokého sněhu. Tam se každý čas od času pořádně vyráchal. Ale to přece k pořádnému lyžování patří.