Nízké Tatry na sněžnicích

2.3.2007 - 4.3.2007

Alice píše: Posaďte se ke kamnům, dejte si horký čaj, protože dnešní článek bude velmi chladný. Téma: Přechod hřebene Nízkých Tater v zimě.

Autory téhle akce nejsme my, nýbrž náš známý. Poslal svolací e-mail, že se chystá na přechod hřebene na sněžnicích a hledá někoho, kdo by ho podpořil. Nakonec se nás sešlo 6 - 3 drsní muži a jejich (drsné) manželky, které se zařekly, že své muže budou následovat.

Přesun k Tatrám probíhal v noci. České dráhy měly problém (nic neobvyklého) - rychlíku z Plzně spadlo trafo a měl 4 hodiny zpoždění. Dobře, že jsme nekoupili místenky dopředu, protože nakonec jsme jeli alternativně s přestupem v Bohumíně. Druhou část do Štrby jsme prospali v lůžkovém vlaku, dál jsme pokračovali autobusem na sedlo Čertovica. Přestože celou cestu nebylo po sněhu ani památky, na sedle bylo již 70 cm. Na rozcvičku byl připraven výstup sjezdovky, který na seznámení se sněžnicemi stačil.

Podle rad zkušenějších pohodlí pohybu na sněžnicích závisí hlavně na kvalitě sněhu. Náš sníh byl až na Ďumbier nadprůměrně kvalitní - nosný, žádné boření, ani zledovatělý, žádné klouzání a člověku se to docela líbilo. Protože do kopce ubývalo dechu, těšila jsem se na závěrečnou část Ďumbier - Chopok, kde už nemělo být moc vysoké stoupání. To jsem neměla dělat! Jak jsem mohla zapomenout na své oblíbené heslo pro pohyb v horách: "Nedělat si iluze!". Snad proto, že jsme cestu šli už jednou v září a o vzdálenosti jsem měla poměrně jasnou představu. Vzdálenost nebyla nějak dramatická, zato terén na mě mocně zapůsobil - hlavně na můj levý kotník. Tam, kde je v létě tatranský horský chodník, tam je v zimě svah. Bylo nutné přejít asi 3km dlouhý traverz, kdy sněžnice se zbytkem nohy svírá velmi bolestivý úhel. I kvalita sněhu se zapomněla někde v nižších polohách a na svahu byl prašan. To se sice krásně sjíží dolů, ale my chtěli jít nahoru. Docela foukalo, prašan lítal a nebylo vidět, jak je to daleko. Tato cesta je však milosrdná v náhlých překvapeních. Po dvou hodinách dřiny se objevila sjezdovka a za chvíli i chata.

Před námi vrchol Ďumbieru, mohutné převěje

Na webových stránkách je napsáno, že Kamenná chata pod Chopkom umožňuje nouzový nocleh na zemi v restauraci. Pan chatár zaujal postoj "Nieje možné" a chtěl nás hnát do mrazu. Já se mu nedivím, nevypadali jsme jako movití snowboardisté, co jich byla plná chata. A taky je restaurace zakončena neuzamykatelným barem a nechávat tam přespávat individua je poněkud riskantní. Kluci začali vymýšlet, kam se na noc zahrabem (chápejte doslova) a my holky se těšily, že nás alespoň bude zachraňovat horská služba a poznáme pravé horské vlky. Jak chatár slyšel horská služba, našel i volné postele. Snowboardisté ladili v hospodě formu až do jedenácté hodiny. Byli mnohem čistotnější než my a rozžhaveni alkoholickými nápoji vymysleli, že se půjdou mýt do sněhu. Dívky byly pro tuto příležitost vybaveny dvojdílnými plavkami (jaké překvapení) a chlapům stačily trenky. Kolik se jich vrátilo nikdo nepočítal (venku bylo dobrých -8°C).

Reklamní počasí v sedle za Kamennou chatou

Ráno jsme vstali časně a hory, aby nás nalákaly do svého chřtánu, ukázaly svoji nejkrásnější tvář. Obloha azuro, žádný vítr, sníh se třpytil, viditelnost až k Malé a Velké Fatře, prostě jak z reklamy. Vydali jsme se na cestu, žádné traverzy, hřebenovka, idyla.

Zrovna jsme z Poĺany koukali na Roháče, když se přihnala vichřice, která nás neopustila až na útulnu pod Chabencom. Dýchat se v tom nedalo, koukat se v tom taky nedalo a už vůbec se v tom nedalo vytáhnout ruku z rukavice. Obklopila nás bílá tma. Nebylo poznat, kde končí sníh a kde začíná obloha. Bylo to jak v bílém snu. Už si dovedu docela dobře představit, že člověk jde, jde a pak najednou letí a je o 500 metrů níž. Šli jsme jen podle tyčí, nedalo se ani moc poznat, jestli jdeme do kopce nebo z kopce, a já se cítila opravdu hodně unavená.

Tyče nás dovedly až k rozcestníku, kde jedna směrovka ukazovala Útulna pod Chabencom 300 metrů. Odpočinek jsme potřebovali a na hřebenu se zastavit nedalo, cesta k chatě ale nebyla vytyčovaná. Šli jsme podle buzoly a stejně jsme chatu minuli asi o 60 metrů, naštěstí se na chvilinku vyjasnilo a my viděli její obrys nad sebou. Na chatě jsme odhlasovali sestup do Jasenie.

Pod hřebenem už tolik nefoukalo a taky bylo o hodně jasněji. Čekal nás už jediný těžší úsek v podobě traverzu lavinového svahu. Ale chatař z Chabence o nás věděl a cesta byla dobře vyznačená. Sestupovali jsme až do půl paté a až se začalo smrákat, vyhlédli jsme si místo pro stany. Večer bylo teplo a ještě jsme se zahřívali prací - Roman nám například za stanem vykopal jámu na medvědy, při tom zjistil, že je pod námi skoro metr sněhu.

Noc byla velmi chladná a prověřila kvalitu našich karimatek (já mám blbou, druhou půlku noci to byl nucen zjistit i Roman, třeba mi koupí novou) a spacáků (jo, ten můj docela ujde). Ještě bych potřebovala futrál na nos, protože ten jsem měla jako rampouch. Největší horor je ráno - vylézt z tepla a nazout si boty. Určité biologické pochody tento proces urychlí a nakonec vyleze každý.

Dál už to šlo tradičně, jak výlety končívají - sestup k autobusu, přecpaný vlak a doma počítání puchýřů.

Sněžnice

Na tuhle akci jsme se museli vybavit sněžnicemi. Jak bylo v článku napsáno, byla to naše premiéra, takže žádné samozřejmě nevlastníme. Měli jsme z půjčovny typ TSL 227. Dobře je vidět na obrázku tady, vyrobené z plastu, bota se připevní řemínky k vázání s volnou patou. Každá je dlouhá 70cm, v nejširším místě má 22cm a každá váží skoro přesně 1kg.

Zespodu jsou žebrované, aby neklouzaly v prašanu, mají i jakési ocelové bodce do ledu. Vpředu na vázání jsou ocelové zuby, asi na prudké stoupání po ledu. Pod patu jde zvednout podpěrka, hodně praktická věc na stoupání do kopce.

Zejména díky volné patě se v nich chodí dobře. Když se pata zapne, což se taky dá, a hodí hlavně v hlubokém sněhu, je to o hodně nepříjemnější. Vystoupat se dá překvapivě strmý svah, řekl bych tak 45°. Sestup taky není špatný, když je trocha prašanu, dá se i trochu sklouznout a šetřit tak kolena. Celkově rychlost není špatná, za dobrých podmínek jsme šli skoro stejně rychle, jak bylo uvedeno na rozcestnících.

Poměrně nepříjemné jsou traverzy v nosném sněhu. Noha je potom skoro pořád vylomená podle sklonu svahu. Po nějaké době jsem vyvinul techniku přešlapování, kdy člověk jde jakoby bokem, čelem nahoru do svahu. Rozhodně se tak dá trochu odpočinout.

Podrobnosti

Pátek: sedlo Čertovica (1233m) - hřebenovka, stále po červené značce, tyčové značení - Lajštroch (1610m) - Kumštové sedlo (1549m) - Králička (1807m) - Chata M.R.Štefánika (1727m) - zimní cestou, po tyčích úbočím přímo nahoru - Ďumbier (2043m) - Krupovo sedlo (1921m) - Demanovské sedlo (1756m) - Kamenná chata (2023m). Asi 16km, převýšení 1200 metrů
Sobota: Kamenná chata (2023m) - dále po červené značce, tyče - Dereše (2003m) - Sedlo Polany (1837m) - Polana (1889m) - Kotliská (1936m) - Chabenec (1955m) - sedlo Ďurkovej (1660m) - Útulna pod Chabencom (1600m) - Struhárské sedlo (1350m) - tábořiště (900m). Dalších 16km, pár set metrů nahoru, 1400 metrů dolů, hlavně v poslední fázi
Neděle: tábořiště (900m) - Bauková (750m) - Jesenianska Kyslá (685m) - Hor. Predsuchá (542m) - Predajná (461m). Nějakých 12km, asi 400 metrů dolů, většina po silnici.