Zpátky na vrchol (Roháčů)

26.7.2014 - 28.7.2014

Po šesti letech jedeme zase s Alou do slovenských hor. Fyzická kondice nepochybně upadla, morál je ale vcelku vysoko. Po vzoru populárního pořadu ze Streamu jsme to pracovně nazvali "Zpátky na vrchol". Když jsme plánovali, kam půjdeme, Ala vymyslela dvě varianty, z nichž jsem bez váhání vybral tu ambicióznější - přes Baranec na Žiarskou chatu a druhý den před Baníkov a Salatín na chatu Pod Náružím.

Výhled do Roháčů z Baníkova - nejblíž jsou Tri kopy, Plačlivé a Ostrý Roháč

Cesta slovenským autobusem - má skoro hodinu zpoždění, ale řidičům to nevadí a zařazují dlouhé pauzy. Naštěstí máme na přestup rezervu, takže navazující autobus do Žiaru stíháme. Počasí je trochu uplakané, na pozadí hor mírně hřmí, ale kolem poledne vyrážíme po žluté značce směrem na Baranec. Po pár stech metrech nás zastaví cedule, že jsou tam polomy a vstup zakázán.

Vracíme se k výchozí ceduli, kde skupina usměvavých slováků chystá koloběžky pro sjezdy ze Žiarské chaty. Utěšili nás - cesta je průchodná, tu ceduli tam asi někdo zapomněl. A prý nemáme mluvit česky, protože kdo tak promluví, toho okamžitě trefí blesk. Ala se toho chytila, takže většinu cesty jsme mluvili anglicky. Blesk nás netrefil, tak to třeba pomohlo.

Jehličnatý les po vichřici, mírně poprchá, hřmí a strašný kopec. Už jsme tu teda jednou, před 10 lety, šli, takže víme, že do kopce je to poctivé 4 hodiny. Po dvou hodinách přišla kosodřevina a první odpočinek. Dáváme si jabka, hrušky a pomalu schneme. Při pokračování potkáváme i pár lidí, všichni nalehko, a zkopce, usmívají se. Náš úsměv je trochu křečovitý, ale šlapeme dál.

Cesta začíná být docela přehledná, ale situaci to moc nepomáhá. Je totiž krásně vidět, jak je to ještě daleko a vysoko. Baranec se tyčí před námi, i s mohylou na vrcholu. My se mezitím brodíme v kleči a funíme ostošest. Vpravo jsou parádní výhledy na hřeben Jakubiny i naproti na Tri kopy a Ostrý Roháč.

Na Baranci trochu odpočíváme, ale nijak dlouho - připozdívá se a nás ještě čeká pěkný kus cesty. Sestup není nic moc, ale viděli jsme sviště, lezl jenom kousek od stezky. Hory jsou liduprázdné, slunce zapadá za hřebeny. Chvíli před osmou večer jsme na Žiarské chatě. Je taktéž skoro liduprázdná a těsně stíháme polívku a pivo před zavřením kuchyně. Z doby před lety si pamatujeme ubytování za levno v dřevěné boudě nedaleko od chaty, ale tady nás překvapili - v podkroví chaty jsou udělané palandy pro turisty se spacákem. Cena lidová, 8 euro za osobu.

Brzy ráno jsme vyrazili na další cestu na hlavní hřeben, tedy na Baníkov a odtam jsme chtěli pokračovat přez Salatín, Brestovou a Sivý vrch až na chatu Pod Náružím. Měli jsme tušení, že tenhle výlet možná bude nad naše síly, ale byli jsme odhodlaní to zkusit.

První stoupání mi moc nesedlo, situaci zachraňovaly jenom borůvky po cestě. Naštěstí na Jaloveckém sedle jsme dali vydatnou pauzu, během které jsem se srovnal. Další cesta na Baníkov už šla poměrně dobře, jenom cestou se zase začaly zatahovat mraky a zdáli se ozývalo hřmění. Na Baníkově, nejvyšším vrcholu naší cesty, jsme se už pomalu začínali bouřky bát. Během svačiny jsme se dohodli, že nepůjdeme dál po hřebenu, ale slezeme z Baníkovského sedla do Jalovecké doliny. Byly v ní vidět stromy a ty proti bleskům jakž takž chrání. Dolina vypadala blízko a krátká. V mapě sice píšou 4 hodiny, ale do kopce máme lepší časy, takže spoléháme na to, že do večera to na chatu Pod náružím ještě spodem stihneme.

Ale to jsme se spletli. Dolina byla překrásná a lidskou nohou skoro netknutá. Jak Ala po cestě několikrát podotkla, když obdivovala krásy nedotčené přírody, byla to taková srdeční záležitost. Já jsem souhlasil - dolina na infarkt. Prudce dolů, cesta nevyšlapaná, neznačená, mostky často spadané nebo nepevné, polomy. Naše logická úvaha, že kolem potoka pořád dolů se nám nevyplatila, po nějakém čase značky zmizely a my jsme se ocitli v neprůchodné buši u ledového potoka. Nezbylo než se vypravit zpátky a cestu najít - odbočovala nenápadně na druhém břehu potoka a vedla dál úbočím doliny.

Během těchto eskapád jsme se utěšovali, že sestupová dolina za moc nestojí, ale Jalovecká dolina podle mapy vypadá skoro po rovině a navíc je značena jako běžkařská. Potok se skutečně rozšířil do šest metrů široké řeky, ale ukázalo se, že mostek opět spadl a my musíme nějak na druhou stranu. Já jsem to nějak přelezl po kamenech a stromech, Ala tam ale spadla a naplnila si boty vodou. Definitivně prohlásila, že už má přírodních krás dost a že tahle srdeční záležitost jí bude stačit projít jenom jednou. Dál se cesta samozřejmě moc nezlepšila, čekaly nás zarostlé bažiny v úbočí doliny, ale Ala to v sandálech nějakým zázrakem překonala bez namočení ponožek. U konce doliny začalo lít jako z konve. Sestup nám trval 5,5 hodiny a na chatu Pod Náružím nám nezbýval čas ani síly.

Nejdřív jsme se rozhodli, že přespíme v přístřešku na kraji doliny, ale při zkoumání mapy jsme uviděli horský hotel Mnich nedaleko a řekli si, že zjistíme, jestli ještě existuje (mapa byla jenom 15 let stará). Hotel fungoval a celkově nás příjemně překvapil - vařili a ubytování nebylo nijak drahé. Díky tomu jsme si užili teplou sprchu, jídlo a postel.

Podrobnosti

Sobota 26.7.2014 - Baranec: Žiarská dolina (865m) - po žluté značce - Holý Vrch (1715m) - Baranec (2184m) - Žiarské sedlo (1917m) - po zelené do Žiarské doliny - Žiarská chata (1260m). Za šest hodin jsme ušli 1300m nahoru a 900m dolů
Neděle 27.7.2014 - Baníkov: Žiarská chata (1260m) - po zelené - Jalovské sedlo (1858m) - Baníkov (2178m) - Baníkovské sedlo (2040m) - Rázcestie Pod Lyscom (1010m) - Ústie Jaloveckej doliny (790m). Přes devět hodin pochodu, skoro kilometr nahoru a 1400m dolů