Jít a hledat Escalante

20.4.2019 - 22.4.2019

Alice píše: V dnešním díle se můžete těšit na to, jak chlapec vezme děvče na procházku a potom na lodičky, čímž jí způsobí ochablost nejdříve dolní a pak horní poloviny těla. Dále se nechtěně zúčastníme magického indiánského rituálu na parkovišti. Budeme vyhrabávat supermoderní auto z půjčovny z pískové duny. Podíváme se, jak v USA probíhá lotynka Šťastných 10 o povolení navštívit Vlnu. Zjistíme, kde má trůn Diana, a dozvíme se, jaké to je slézat slotový kaňon s bouřkou v zádech. Aneb Arizona-Utah trip 2019.

Flat Iron

I když jsem strávila v letadle 17 hodin, tak na jet lag nebyl čas. Dovolenou jsme měli jen 7 dní. Takže šup, šup, po vyspání vyskočit a vylézt na Flat Iron. Zdála se blíž a menší, ale bylo to skoro kilometr převýšení. Dalo mi to zabrat. Nohy mě bolely krutě. Ale odměna je sladká, dole pod skálou je westernové městečko se Saloonem, kde točí kolu, opékají stejky a mají tu opravdovou country western hudbu music! Jestě nikdy jsem neviděla tak svéráznou interpretaci. Na pódium si stoupne umělec s kytarou, dále jeho sedmiletý synek taktéž s kytarou, a následně pustí CD s originálním interpretem a do toho tak jako "přibrnkávají".

Watson Lake

Druhý den balíme. Popojíždění do půjčovny aut, kde musíme vyměnit auto, a pak následné doplnění zásob, přes Phoenix dvakrát tam a zpět a půl dne uteče jako nic. V půjčovně navíc čekáme, až se uvolní 4WD (protože nástupy na traily začínají u nezpevněných cest, ale pšššt, o tom se v půjčovně nemluví. V půjčovně se podepisuje, že po nezpevněných cestách nikdo jezdit nebude). Do Prescottu přijíždíme akorát, abychom stihli ještě kajaky na Watson Lake. Tam totiž strašně chci, protože se tam dá kličkovat mezi bouldery. Jenže fouká silný vítr a obsluha nás varuje, že bychom neměli mezi skály plout, protože proti větru to bude těžké vypádlovat a opatrně se nás ptají, jestli máme s kajakem zkušenosti. Roman už na tom jednou seděl, takže odkývá, že to umíme a jedem mezi skály. Moc nekličkujem, bojíme se, jaké to bude proti větru. Bylo to zajímavé, pěkné vlny, vodní tříšť do obličeje, ale když se pořádně zabere tak to jede. Lodě vracíme včas, šíleně mě bolí ruce, ale jsem naprosto spokojená.

Do večera to dovalíme do Flagstafu, bereme první kemp ve městě. Chyba, velká chyba, stojí mezi dvěma dálnicemi a celou noc slyšíme šrumec. Ráno balíme ještě před svítáním a razíme dál na sever.

Stateline Canyon a Toadstool

Na hranicích Utahu lezeme do prvního sloťáku, který se jmenuje Stateline. Je to napínavé, protože kaňon kvůli neodjištěným vodopádům nelze projít až na konec a je nutné si nechávat ústupovou cestu. Skála tu připomíná listový těsto a ty listy se dost rády lámou. Do prostřední části slaní jenom Roman, já sedím na šutrech, přes který jistíme, a jistím je, aby se neurvaly. Zpátky vyleze tak zmožen, že se mi pak dolů nechce. Ale nevadí, i tak jsme prošli pořádný kus a na rozchození dobrý. Asi po hodině cesty vidíme ceduli trailhead a tak se rozhodneme tam podívat. Cesta vede suchým korytem potoka a asi po dvou kilometrech dorážíme k bílé skále, pod kterou jsou Muchomůrky. Slunce zapadá a je tu nádherné světlo. Shodujeme se, že přespíme v autě na parkovišti. Dálnice tu není, po silnici jede tak jedno auto za hodinu, noc bude klidná.

Asi o půlnoci na parkoviště dorazí dodávka plná indiánů. Spát očividně nechtějí, odbíhají mezi skály, řvou, volají "no camera", a my se bojíme, že tam jdou někoho skalpovat. Pak se uklidníme, sedí kolem lampy a hulí trávu a pijou. Odhaduju, že budou vyvolávat Manitoua a nás použijí jako médium. Nikdo se nic nedozví, protože po silnici jede maximálně jedno auto za hodinu. Pak dodávka odjede, u lampičky nechává 4 chlapy. Chci nastartovat a ujet, ale Roman vydává příkaz zůstat v "zákopech" a dělat, že tam nejsme. Za hodinu se auto vrací, nekonečně popojíždí sem a tam a svítí do prérie. Konečně nám dojde, k čemu rituál slouží - chytají štíry a tarantule, které pak prodávají turistům zalité v pryskyřici. Ve tři ráno vše sbalí a je klid. Přepínáme též do klidu a dospáváme do rozbřesku.