Kočkový schodiště a sloťák s bouřkou v zádech 25.4.2019 - 28.4.2019

Alice píše: Cat stairs je malý nenápadný slotový kaňon přímo u Highway 89, takže je snadné přejet parkoviště v zatáčce. Tím, že kaňon vede pod silnicí má takovou zvláštnost - jsou zde vyskládaná nabouraná auta, obzvláště sedmdesátkové cadillacy. Buď byly sedmdesátá léta v Utahu divoká, nebo v té zatáčce byly špatný svodidla, každopádně vraků je tam fakt hodně a dodává to kaňonu retro atmosféru.

Když jsme ze sloťáku odcházeli, obloha se zatáhla a spadly první kapky. Nasedli jsme do auta a uháněli na západ.

Další v plánu jsme měli slanit kaňonem Blue Pools, který jsme už před lety procházeli, takže jsme věděli, co nás čeká. Na obzoru bylo vidět, že nás bouřka stíhá, ale zdála se daleko, tak jsme se rozhodli, že to risknem a jdem tam. Hned na začátku kaňonu se slaňují dva skoky, které nelze vylézt zpátky.

Poté, co jsme je slezli, nebe potemnělo, v dálce bily hromy a bylo to fakt psycho. V místě, kde jsme byli, sice vůbec nepřšelo, ale slotové kaňony jsou nebezpečné tím, že svádí vodu ze vzdálených míst, jsou to vlastně jediné oddtoky z kamenité prérii a proto, když zaprší, tak to sloťákem prohučí asi jako když se spláchne záchod.

Prostřední kolmou slaňovací část jsme si tak vůbec neužili a spíš jsme natrénovali slaňování na čas. Asi v půlce se kaňon mírně otevře do již širší řeky a jsou zde vyvýšená místa, kam by se dalo vylézt. Jak jsme postoupili až sem, naše panická hrůza opadla a druhou část kaňonu jsme prošli už ve větším klidu, že nám žádné nebezpečí nehrozí. Tento pocit se pak rozplynul hned, jak jsme při návratu vylezli nad kaňon na planinu. Do skalky na obzoru praly blesky a my jsme byli široko daleko dva nejvyšší pohybující se body. Naštěstí to k autu nebylo daleko a měli jsme štěstí. Jak jsme nasedli, spustil se brutální liják.

Ale to už jsme uháněli směr přehrada Glen Canyon Dam u Lake Powell. Prožitý stres jsem zahnala nakupováním - koupila jsem si čaj z prérijních trav (chutná jako prérijní tráva) a mýdlo s přísadou prérijních trav (a to vonělo úžasně).

Do Flagstaffu jsme dojížděli při smrákání, ale před hledáním spacího místa jsme dali přednost večeři v China Star. Potom už za úplné tmy jsme vyrazili k Mary Lake, kde mělo být tábořiště. Po několika pokusech jsme kemp skutečně našli, ale otevíral až za týden. Výhodou však bylo, že záchodky zamčené nebyly. Zcela vyčerpaní jsme tedy zaparkovali před závorou, Roman se slovy: "hodím to ještě nabok k tamté ceduli" dokončil závěrečný manévr. Bylo půl jedenácté, hvězdy zářily hrozně blízko a nám se spalo docela dobře. Vstávali jsme už za rozbřesku a rovnou u okýnka nám svítila cedule s nápisem "Do not park here any time". No tak příště.

Protože jsme měli na dojezd do Phoenixu ještě celý den, vzali jsme to přes Sedonu. Roman mě chtěl vzít na koupací jezírka, ale chtěli nehorázné parkovné. Jinak je Sedona naprosto úžasné místo a tentokrát jsme tam byli ještě před sezónou, takže tu nebylo tak moc lidí. Vesnice má alpský nádech, všude spousta malých obchůdků, také spousta tělocvičen jógy a meditací, též tráva tu voní a nikam se nespěchá. Prošli jsme se městem, nakoupili dárky u lady, která byla z Paříže a měla naprosto úžasnej francouzskej akcent a pak jsme vyrazili na trek na skálu Submarine rock. Okruh malý, ale milý, skála úžasná. Po návratu jsem rituálně vyhodila do místní popelnice svoje pohorky, kterým po 18 letech našeho společného putování upadly obě podrážky. Myslím, že svoji pouť zakončily důstojně. Leč stále na ně vzpomínám se slzou v oku, protože zakoupená náhrada po prvním roce vypadá dost bídně.

No a pak už jsme jen dojeli do Phoenixu, nakoupili jídlo a živiny, ubytovali jsme se v levném hotelu, který měl ale bazén, kam jsme se na hodinu naložili a sledovali západ slunce. Ráno v pět jsem frčela na letiště. Když jsem odlétala, bylo ve Phoenixu 39°C. Zato v Chicagu byla sněhová vánice a rušily se lety. Naštěstí ten můj odstartoval, plná zážitků jsem to celé prospala až do Vídně.

Okolí Kanabu