[bobroviny.cz] (c) 2004-2018 Roman Hubáček
switch to limited english version
 

Koyasan

29.4.2016

Alice píše: Co je to úlet? Strávit dvacet večerů hledáním map na internetu, vytisknout si trasy v japonštině a být přesvědčena, že je to skoro po rovině, protože výškové profily jsou mírné. Nepřikládat důležitost varování japonské CK, že trasu nedoporučují podceňovat a zvláště severní pasáže jsou náročné ("ježiš, to tam píšou pro amíky!"). Když ségra žije na Filipínách a když si s ní po skypu domluvíte sraz na blíže určeném nádraží kdesi pod Osakou, o kterém jste v životě neslyšeli. A zároveň nemít připojený mobil (Japonsko má jiné frekvence, ale novější mobily už tu fungují).

Hlavní cesta skrze Okunoin

A úlet největší je, když se se sestrou na nádraži Tengachaya šťastně shledáte i bez mobilu. Když v Koyasanu přespíte v budhistickém klášteře. A když severní část cesty nevzdáte a přejdete, i když vám v turistickém centru dají mapku anglicky, ze které je jasné, že výškové profily jsou kreslené vzhledem k času a ne k délce (aneb není to 4 km do mírného kopce, je to 4 hodiny do brutálního kopce).

Vlaky do stanice Goji Malá oji svatyně Tradiční kimona na mostě Uvítací sada v chrámu Shekishoin - zelený čaj a oplatek

Koyasan je komplex klášterů usazený těsně pod vrcholem hory Koya. Založil ho roku 805 mnich Kukai a je centrem Shingon budhismu. Na hřbitově Okunoin má Kukai ("posmrtným" jménem nazýván Koibo Daishi) mauzoleum a prý nezemřel, ale nachází se v absolutní meditaci a čeká na příchod Budhy. Pro věřící je to významné poutní místo a přestože patří do seznamu UNESCO, nebylo tu přeturistováno a byl tu opravdu božský klid. Dříve tu klidu bylo asi ještě víc, protože až do roku 1872 nesměly do města ženy, které měly vyhrazený chrám na úpatí hory.

Holky plánují další postup, v pozadí futony na spaní Pařez z cypřiše Kamenná zahrada

Navštívili jsme tu horu Bentem, chrám Kongobuji, chrám Garan a hřbitov Okunoin. Na hřbitov jsme šli až potmě, protože před tím jsme ještě jednou poběhali celé městečko a hledali, kde se najíme. Povzbuzování mým optimismem (a sestřiným pesimismem) jsme došli až skoro k poslednímu domu. Lokál se tvářil zavřeně, ale když jsme opatrně nakoukli, paní nás zvala dál, že má otevřeno a že má udon, soba a kari. Dali jsme si tedy udon, soba a kari. Za tmy měl hřbitov tajemnou atmosféru a podél cesty byly rozsvícené lucerny. Nejkrásnější je, že je porostlý vysokými cypřiši, jejichž kmeny mají až metr v průměru. A také se mi líbil hrob s nápisem Panasonic Corporation, možná je to něco na způsob firemních benefitů.

Ulice v Koyasanu Strážce chrámu Nió Jeden z mnoha Koyasanských chrámů Alice a sakura

V Koyasanu nejsou žádné hotely, ale zhruba polovina klášterů nabízí možnost přespání. Podařilo se nám rezervovat nocleh v klášteře Shekishoin. Recenzenti na internetu psali, že prý jsou mniši "rezervovaní až nepříjemní". Vstoupili jsme proto opatrně a navigováni cedulkami našli kancelář. Mnicha v papírech nebylo skoro ani vidět. Když jsem mu řekla, jak se jmenuji a že máme rezervaci, zanořil se do jedné papírové hromady a kupodivu po chvíli tápání správný papír nalezl. Když zjistil, že jsme Češi, úplně roztál, kroutil hlavou, že z takové dálky a srdečně se s náma bavil. I ostatní byli velmi přívětiví, myslím, že ti kteří se nevrhali do vybavování spíš neuměli anglicky než že by jim tam turisti nějak vadili. Ubytováni jsme byli v pokoji japonského stylu - futony na zemi, nízký stolek s dekou a výhled do meditační zahrádky. Jako nadstandard měl pokoj přímotop na elektriku a kromě tepla, které vycházelo po dobu asi 5 minut, vydával převážně smrad. Venku bylo 7°C a vevnitř stejně. Naštěstí mají japonci výborné peřiny. Nevím, z čeho je vyrábějí, peřiny nejsou prošívané a přesto se v nich náplň neshrnuje, a naprosto prvotřídně hřejí.

Zákoutí Mnich na hřibitově Okunoin Já a cypřiš

V rámci ubytování je také snídaně a před snídaní jsou hosté pozváni na ranní bohoslužbu. Oltář byl v nízké místnosti bez oken, naproti jídelně. Podlahy byly pokryté tatami a byly tu zapáleny vonné tyčinky. Tři mniši monotónně odříkavali modlitby a občas zazvonili na gong. Po čtvrt hodině modliteb přišel opat a něco povídal, najednou se všichni (co rozumněli) zvedli a vytvořili před opatem frontu. Japonka vedle nás pobídla, ať jdeme taky, a ukazovala si na zápěstí. Zdráhali jsme se, ale nakonec jsme se přidali, dostali jsme požehnání (anglicky) a náramek na ruku. Potom nám opat ukázal relikvie, rozloučil se s náma a následovala snídaně.

Lampiony Japonská zahrada Jídelna - tady se podávala společná snídaně

Jídelna bylo vlastně celé přízemí, ale pomocí posuvných dveří vytvořili na snídani úzké oddělené místnosti s předchystanými tácky. Snídani jsme měli stejnou jako mniši - miso polévka, miska rýže, mořská řasa, tofu nasladko, nakládaná ředkev a švestka v soli. Pro mě svízelná situace, protože v Japonsku je velmi nespolečenské nedojídat. Miso polévku moc nemusím, tu jsem podstrčila Romanovi, který ji zbožňuje. Švestičku jsem zobla na začátek, varována sestrou, že je to síla, tofu jsem přežila a vše zajedla rýží. Řasu jsem šupla do kapsy, tu taky moc nemusím. Ségra vběhla do pekárny hned po opuštění kláštera, já vydržela až do svačiny a mohutně vyplenila naše třídenní zásoby. Takže jídelní askezi bych asi nezvládla.

"Posilněni" snídaní se konečně vydáváme na cestu. Pokračování příště.

Japonsko - směr Osaka - Kumono Kodo Kohechi

 

Navigace

Předchozí - Další
Časová osa Přehled všech článků Větší akce

Fotka dne

Související články

Kumono Kodo Kohechi Japonsko - směr Osaka Kumano Kodo Nakahechi Kde dávají jeleni a lišky dobrou noc

Nejnovější články

Zámecká perla za humny O rok víc Trojpochod Rosice - Babice - Zastávka Oslo Velikonoce v Kazachstánu

Hledat


Jak hledat Klíčová slova Klíčová slova obrázků Převodník jednotek

Co to tady je

O těchto stránkách Něco vás zaujalo, chcete mi něco napsat? Pošlete mi mail

RSS

RSS článků RSS fotek dne

 

 

(c) 2004-2018 Roman Hubáček