Alice píše: Pro druhou dovolenou v Hostýnských vrších jsem na internetu vybrala hotel Všemina. Na tento hotel jsem se upnula, protože sliboval krytý bazén, "outdoor" aktivity a dětské hřiště. Ale po zkušenostech z hotelu Rusava jsem se spíš bála, jak celý pobyt dopadne, zvlášť když po zaplacení zálohy na stránkách hotelu inzerovali na náš termín "poslední volná místa" a "úterní diskotéku". Čekala jsem něco jako ATC Merkur na Nových Mlýnech.

Alice píše: ... tak jsme se vydaly se sestrou do Londýna. Výlet jsem dostala k narozeninám s cílem celkově se zotavit z mateřské dovolené. První den na zotavování moc nevypadal, naštěstí potom už vše probíhalo hladce.

Alice píše: Druhý den jsme se rozhodly obětovat nějakou tu libru za pamětihodnosti. Monument, Tower Bridge, Greenwich, Parlament, divadelní představení Birdsongs a Madame Tussaud's.

Alice píše: Naše dovolené se poněkud změnily. Požadavky na tuto byly dva, ať to není daleko, protože řev v autě dlouho poslouchat nevydržím a aby bylo klidné ubytování. Vybrána byla Vysočina, alespoň trochu jako do hor, a pak nás napadlo, že tam by se to dalo zkusit i kolmo. Zapůjčili jsme vozík za kolo a vyrazili. S trasami jsme si většinou nemuseli lámat hlavu, cíl se ukázal docela jednoduchý - pískoviště, přesto se nám povedlo několik pěkných výletů.

aneb jak dostat celé družstvo na Velký Kosíř.
Alice píše: Jak už bylo oznámeno, rozrostli jsme se o dalšího člena Daníka. Od května jsme s ním podnikli několik výletů a na začátku září jsme se rozhodli vyzkoušet větší dovolenou.

Alice píše: Loni, když jsme končili cestu na kolech po jižní hranici ČR, začali jsme vymýšlet, kam příště. Už nevím, kdo z nás to plácnul první, ale padlo Provence. Původně jsme to mysleli z legrace a pak jsem začala (zase) pracovat na své francouzštině a plán začal dostávat obrysy. Několikrát se obrysovalo, že bysme jeli s koly s cestovkou, to jsme několikrát zamítli a nakonec jsem 14 dní dopředu šla shánět letenky.

Alice píše: Nebudu se přetvařovat a rovnou napíšu, že první den jízdy po Provence byl plný otázek, jestli to byl nejlepší nápad. Při plánování cesty mi bylo jasné, že ne všude budou cyklostezky a silničky mezi vinicemi. Že někde budem muset přežít i kus větší silnice. Jenže tváří v tvář čtyř-proudové dálnici bez odstavného pruhu, vypadá situace o poznání hůř.

Alice píše pokračování cesty po Provence: Nakonec jsme v Arlés založili základnu, hlavně z toho důvodu, že jsem zjistila, že každou sobotu bývá ve městě trh a ten jsme si nechtěli nechat ujít. Naše plány, jak navštívíme všechny pečlivě naplánované turistické atrakce, jsme hodili za hlavu a rozhodli se, že vyberem jen směr a kde se nám bude líbit, tam zastavíme. Tak jsme v pátek nechali stan a věci v kempu a "nalehko" vyrazili směr Avignon.

Alice píše: Po šesti dnech jsme se vrátili zpátky do kempu u letiště Marseille. Kemp nám byl sympatický jednak proto, že se jmenoval Bobr, pak taky proto, že když zjistili, že nejsme angličané, tak nám udělali cenu. A taky tu byla výborná výchozí pozice na výlet do Marseille. Protože tam dle mapy vedly pouze velké silnice, rozhodli jsme se, že do Marseille pojedeme autobusem.

Už docela dlouho hýčkám plán na drastickou akci - přejít hlavní hřeben Západních Tater za jeden den. Vyrazit brzy ráno vzhůru Žiarskou dolinou, vyjít na Baníkov a přes Tri Kopy, Ostrý Roháč a Volovec pokračovat až na Bystrou, odkud se dá sestoupit do Podbanského.

aneb Roháče - expedice II. Alice píše: Někdo opakovaně jezdí útočit na velikány Himaláje a my si vzali do hlavy, že ten hlavní hřeben Roháčů letos přejdem. Protože dlouhodobý průzkum ukazoval, že na sobotu a neděli je pravidelně ošklivě, vyrazili jsme už ve čtvrtek.

V pátek večer jedeme na Slovensko. Víťa mi nabídl, abych se k němu přidal, jeho přítelkyně je momentálně někde poblíž Bystré na hřebeni Roháčů, takže bysme mohli udělat malý výlet a v sobotu se s ní potkat na Žiarské chatě. Během týdne jsme vymýšleli nad mapou, jakou cestu vybrat. Nakonec vyšla poměrně akční varianta, která nám dá určitě dost zabrat.

Poslední dva měsíce jsem strávil ve slunném Phoenixu, hlavním městě Arizony na jihozápadě USA. Hlavně jsem pracoval, ale i trochu koukal po okolí, takže mám mnoho gigabajtů fotek, kterými vás budu těšit během následujících článků.

Při leteckém pohledu na město Tucson, asi 100 mil jižně od Phoenixu, zaujme obrovské množství letadel všech možných typů. Velký podíl mají místní základny USAF, ovšem i nemalou část zabírá expozice PIMA Air and Space Museum.

Zlato vždycky podněcovalo lidskou fantazii, takže není divu, že existuje spousta míst, o nichž se tvrdí, že v nich je možné najít nějaké kousky tohoto kovu. Stejně tak bylo vždycky dost lidí ochotných vypravit se do nehostiných pustin a podle jakýchsi indicií hledat bohatství.

Alice píše strhující příběh našeho sestupu a výstupu z Grand Canyonu, jedné z největších děr, které se dají najít na zemském povrchu. Snaživá řeka Colorado vykrájela v měkkém kameni opravdu monumentální dílo.

Alice píše: Od Grand Canyonu jsme vyrazili dál na sever a přejezdem řeky Colorado jsme překročili hranici Arizona - Utah. Cesta vedla přes Painted Dessert a pak planinami, přes které se dřív proháněli bizoni.

Naše další zastávka na cestě za poznáním jihozápadu USA - Bryce Canyon. Ukousnutá hrana náhorní planiny byla natolik zvětralá a z různorodého materiálu, že byla působením větru a deště ohlodána docela zvláštním způsobem.

Sjíždíme z prudkého kopce, tempomat přestává být schopen udržovat rychlost a je potřeba přibrzdit, abychom se moc nerozjeli. Za zády máme Bryce Canyon, kousek před námi je městečko Tropic, kde jsme spali předchozí noc. Tentokrát ale projíždíme a pokračujeme dál na východ, do kraje Escalante.

Alice píše: Vyschlá koryta řek, nikde ani kapka vody, vzduch se tetelí, rozpálené skály, sucho v krku, zpocené ruce, třesoucí se kolena, to je lezení v Devil's Canyonu. Metr sněhu, silný vítr, zima jako sviňa, zmrzlé ruce, třesoucí se kolena, to je výstup na Humphrey's Peak. Obojí v Arizoně v časovém intervalu 2 dny.

Sedona - další šutry. V tuto chvíli se už začala výrazněji projevovat určitá únava z místního stylu krajiny. Přece jenom, poslední dva týdny jsme pořád mezi šutry, velkými, malými, bílými, červenými, kulatými, hranatými, ale pořád šutry.

Představuji si, jak první osadníci dorazili do středu Sonorské pouště, našli nejméně příznivé místo, pokáceli první Saguaro a postavili si srub. Brzy sice zjistili, že žít se tu nedá, ale protože byli vytrvalí, zůstali, kde byli. Teprve asi o sto let později po vynálezu klimatizace se ukázalo, že tohle místo má i nějaké výhody, například levné pozemky.

San Diego je úplně jiné město než Phoenix. Možná je to tím, že přístavy byly vždycky centrem civilizace. Každopádně downtown jsou velice pěkné věžáky kolem přístavní zátoky, kolem kterých se táhnou aleje palem. Dále kolem pobřeží pokračují menší domky a uzoučké uličky.

Koncem roku 1940 zuří Druhá světová válka. Námořní bitvy do té doby rozhodovaly bitevní lodi - přes 300 metrů dlouhé obludy vybavené dalekonosnými děly větší ráže. Střetnutí probíhaly jako dělostřelecké souboje svazů těchto lodí. Pomalu se ale rýsuje úsvit nové éry.

Mohavská poušť (psáno Mojave Desert) leží přibližně ve středu Kalifornie. Na rozdíl od Sonory, která obklopuje Phoenix, je položená výš a je výrazně studenější. Společné mají prakticky neustálé větry, které odvádějí vodu a vysušují zem.

Když jsme si vyřizovali letenku do USA, zpáteční let vyšel s velkým přestupem v New Yorku. Asi devět hodin. Napadlo nás využít přestávky na bleskový průlet městem, a kouknout nahoru na Manhattanu. Když je člověk dobře vyspaný, připadá mu to jako dost dobrý nápad.

Alice píše o našem podzimním cyklo putování zejména kolem jižní hranice republiky. Skoro týden v sedle s bagáží na nosiči. Příležitost vyzkoušet si všechno z oblasti údržby kola a pokochat se malebnou krajinou jižních Čech.

S využitím červencových volných dnů a nějaké dovolené se vydáváme na putování po Korsických horách. Náš trajekt směřuje do města Bastia, kde se trochu opláchneme a pojedeme dále do hor. První noc na Korsice.

V klínu korsických hor, připravujeme se na první kopce. Čeká nás špička jménem Paglia Orba a vyrazíme na čtyřdenní putování na těžko ze sedla Col de Vergio po známé trase GR20.

Už jsme pěkně rozchození, aklimatizovaní a to je dobře. Čeká nás to nejvyšší, co korsické hory nabízejí. Monte Rotondo, Monte D'Oro a Monte Cinto. Všechny v severní části, žulové pyramidy, které prověří naši sílu a vytrvalost.

Kdo by na Korsice čekal suché, vyprahlé vnitrozemí, ten by se poněkud spletl. Přestože ostrov leží ve Středozemním moři a panuje na něm velmi teplé klima, příroda tu barvami neškudlila.

Nejbohatší město Evropy, přístav, kde se překupovalo nejlepší zboží světa, sídlo Západoindické společnosti, tak vypadal Amsterdam na konci 17. století. A jak vypadá dnes?

Píše Alice: Nedbaje řečí o nebezpečích, která v Tatrách číhají na novomanželské páry (laviny, bouře, gravitace, laviny, nízké teploty, vichřice, laviny, led, uvolněné kameny, ale hlavně laviny), jsme se hned v neděli večer vypravili s batohy na nádraží.

Pokračování Alčina článku o Vysokých Tatrách. Končí dramatické výstupy a hrdinské výkony, následuje již jen odpočinek, vyhřátý penzion, výtečná slovenská kuchyně, občas drobný výlet.

Před pěti lety jsme s Romanem jeli na Velkou Fatru, a protože jsme odjížděli osm hodin po jeho promoci, nazvali jsme to celé Promoční cesta. Tenkrát pršelo celý týden, takže cesta byla nejen promoční, ale taky promoklá. Letos se poštěstilo mně a dokončila jsem školu, což byla dobrá příležitost Promoční cestu zopakovat.

Alčin článek o putování po Slovensku pokračuje. Hrdiny příběhu jsme opustili po přechodu východní rozsochy Velké Fatry, hledící zhora toužebně k zrcadlící se ploše Liptovské Mary.

Sedíme ve vlaku, za oknem pomalu svítá. To je dobře, protože světlo na stropě kupé jsme zakryli hromadou lyží, běžek a snowboardů.

Při procházení našeho pohraničí často narazíte na mohutné železobetonové monolity, zbytky naší předválečné pevnostní linie. Podnikli jsme lehký průzkum nejvíc dokončené části našeho opevnění, doliny pod Králickým Sněžníkem.

Paříž - město měst. Sídlo umění, módy a kulinářských zážitků. Kavárničky, obchůdky, zelené bulváry. Eiffelovka, monumentální Notre Dame, Panteon. Mrakodrapy v La Défence, sklo a ocel čnějící k nebi. Žhavé a pulzující velkoměsto na Seině. A do tohoto Babylonu kultur a kontrastů jsme zamířili i my.

...aneb co mě překvapilo. Alice píše o módě, o pařížských trzích a o všem, co ji zaujalo. Jak jíst správně krevety. Co znamená Patisserie a Boulangerie.

Poslední článek o Paříži. Tentokrát se pustíme do historie, která je, jak se u podobného města dá očekávat, velice pestrá. V těchto temperamentních končinách není nikdy o revoluce nouze.

Minulý rok jsme byli v Julských Alpách, kde jsme si vyzkoušeli lození po ferátách. Proto není divu, že jsme si to chtěli zase zopakovat, navíc se podívat do nějakých větších hor.

Pokračování našeho putování a lezení po Dolomitech. Přesunuli jsme se do oblasti Marmolady, skupiny s nejvyšším vrcholem Dolomit. To nejlepší nás teprve čeká.

První zastávka našeho putování byla poblíž Balatonu, v lázeňském městečku Hevíz. Zastávku jsme vyplnili hlavně povalováním se v otřesně teplé vodě termálního jezera.

Plitvická jezera jsou velká. Vlastně to původně bylo jedno jezero, vybavené vodou obsahující vápenec. Když se vápenec usadí, říkáme mu travertin. A když se ho usadí hodně, říká se tomu přehrada.

Nad Makarskou Riviérou se tyčí skalnatá hradba pohoříčka Biokovo. Zničení dvěma dny válení se na pláži jsme se rozhodli vystoupit na jeden z jeho vrcholů.

"Šumi šumi sem, šumi šumi tam", burácí nad vlnami, po nichž se řítí obrovská výletní loď. Sedíme na výběžku poloostrova na Makarské, na zbytcích dávného hradu a kocháme se.

Už jste někdy fotili pod vodou? Ne? Tak to zkuste, je to docela sranda. Taky se tím příjemně zabije čas u vody, kde stejně není co dělat.

Akce s Kudrnou, jejímž cílem bylo Slovinsko a Itálie - nádherné pohoří Julské Alpy. Málem jsme vystoupili na Mangart, dobyli jsme Malou Mojstrovku a Triglav.