Hardangervidda II. - na obzor se ženu až dosáhnu zenu 19.8.2017 - 27.8.2017

Alice píše pokračování článku Hardangervidda ... Roman zmizel za zatáčkou na silnici Haugastolvegen. Odkládám emoce "na potom" a rozumně přehodnocuji situaci - ano, prostě to musím po té severské "dálnici" ujít. Tedy pokud by mi někdo zastavil, stopem bych nepohrdla.

Cha, a Romanovi bych z okénka mávla. Zbytečné fantazie, nezastavil nikdo. Cestou po silnici si v hlavě sestavuji seznam, co vím o Norsku, a co potřebuju, abych splnila své cestovatelské představy. Taaakže: 1. chci vidět fjord a 2. naprosto nezbytně nutně potřebuju fotku s trolem, bez té neodjedu.

Každá cesta má konec, tím spíš silnice vedoucí do fjordu. Po pěti kilometrech míjíme autobusovou zastávku, Roman tu na mě čeká. U domorodců zjistil, že autobus jede dvakrát denně, teda pokud není zrovna den, kdy nejede vůbec.

Romana seznamuju se svými podmínkami. Nabízí se, že se se mnou teda vyfotí.

U autobusové zastávky nenápadná šipka vlevo. Cesta která vede do liduprázdna, do srdce Hardangerviddy, krajiny kamení, vod a obzorů. Tam, kde člověk pozná, co zvládne. Kde poznáte toho, s kým se na cestu vydáte, a kde poznáte především sebe. Míru poznání určuje hlavně vlídnost počasí. Zabočili jsme doleva, protože kdo se chce něco dozvědět, tak se nesmí bát. Na počasí jsme měli štěstí. :)

První část trailu od silnice byla zábava. Přestalo pršet, často jsme míjeli sněhové pláně a krajina se změnila na měsíční kamení. Po třech dnech jsme se už naučilli, že zem je podmáčená úplně všude, takže jedniná suchá místa jsou zapuštěné balvany. Vítr foukal nepřetržitě a tak jsme se, mírně omrzlí, začali rozhlížet po plácku na nocleh již od šesti večer. Placák jsme našli, ale závětří se nekonalo. Potřebovala jsem se ten den povzbudit, takže jsem se rozhodla tasit dvě plechovky Krušovic, které jsem poctivě táhla ve svém batůžku až z Brna (a původně jsem je chtěla táhnout až do cíle). Pomohlo to.

Ráno nás přivítala inverze. Vstávali jsme nad mraky. V dolíku u jezera jsme našli první závětří po třech dnech. Roman do jezera vlezl, já jsem se jen nahřívala a míchala ve flašce ledové kafe. Pak jsme naložili batohy a vydali se k obzoru. Po dvou hodinách jsme na obzor vylezli a vydali jsme se k dalšímu obzoru - dolina, planina, menší kamení, nízká tráva, vysoká tráva, mírné návrší. Další obzor. Jednou ... dvakrát ... pětkrát. Stávám se sobem a táhnu za hlasem přírody. Začínám rozlišovat asi sto druhů trav a padesát druhů mokřadu. Svaly nevnímám, batoh nevnímám, Romana nevnímám, krajina mi připadá zajímavá!!, nechci se už nikdy zastavit ... tohle je ZEN! K večeru si dvakrát šlápnu na tkaničku, div se nepřerazím. Ani zen netrvá věčně. Stavíme stan a upadáme do bezvědomí.

Ráno nás u stanu budí ovce. Jdou za námi po cestě a najednou začnou divoce bečet. Běží vedle nás a bečí. Po půlkilometru zjišťujeme, že jsme ztratili trail. Jak ovce zmerčily, že taháme mapu, zmlkly. Byly to nejspíš speciálně vycvičené průvodcovské ovce. Improvizujeme, přelízáme vodopádek do protějšího údolí, nacházíme cestu a obrovský mokřad. Smiřuju se s mokrýma botama, začínáme sestupovat údolím s obrovskými kameny. Na obzoru vystoupila hora Harteigen, ten nestihnem. Stáčíme se zpět do civilizace. Na obzoru vystupují strmě stěny fjordu.

Do civilizace se nám ještě nechce, ještě alespoň jednu noc. Ještě jednou dojít až na obzor. Ještě jednu noc poslouchat, jakou má vítr sílu. Nechat si zdát o trolech a ráno čekat, jestli přijdou ovce. Tak dlouho jsme vybírali plácek, až jsme si zašli asi 3 kilometry a pak se vraceli do "Jezerní kotliny". Jo, bylo to kvůli mě. Pak začalo pršet a tak jsme vařili ve stanu. Houbovou polívku. Polívka přetekla na moji karimatku. Spím mezi houbama, o trolech se mi nezdá, zdá se mi o dědečkovi hříbečkovi. Vítr se rozhodl, že ukáže, co umí. Zítra slezem k moři. Pokračování příště ...

Hardangervidda, trek pro pokročilé - Eidfjord a Geilo