Hochkogel aneb uděláme si to pěkný!

27.8.2022 - 31.8.2022

Alice píše: V partě se to lépe táhne a když nás kamarádi podpořili v nápadu ukázat omladině opravdové hory, hodila jsem za hlavu, že to bude daleko, a že batoh bude ještě o 7kg těžší než obvykle, a že děti asi budou kafrat, a nadchla jsem velice a zorganizovala ještě v červnu zahřívací akci "Rychlebky". Tam byla naše kondice prověřena dokonale. Obstáli všichni, jen ("pověstná Alina") bivakovací plachta neustála ranní bouřku a bylo rozhodnuto, že do Alp nepojede.

Prozřetelně jsme volili termín konce prázdnin, protože "počasí bude stabilní". Předpoklad se potvrdil. Odjížděli jsme v dešti a pršelo celou cestu, celou noc i ráno, když jsme stepovali pod lanovkou a vzhlíželi k černému mraku, co se válel v půlce kopce. Magda se mě se strachem v očích zeptala, jestli je nutné zmoknout už na startu (protože moje pověst "plán je třeba dodržet" je již stejně pověstná jako bivakovací plachtička) a zároveň nadhodila, že v Zell am See dnes startuje DolomitenMan. Na to nešlo jinak odpovědět než "Kašlem na plány, uděláme si to pěkný!"

Zajeli jsme do Zell am See. V městečku chaos a dopravní kolaps, protože sportovci zde končí závod, takže se vše chystalo na to, že za dvě hodiny zavřou jedinou silnici, která sem vede. Navíc všichni namakaní chlapi v plavkách už byli na druhé straně jezera, takže proběhla další dynamická změna plánu a vrátili jsme se zpět pod lanovku a zapadli do kavárny. V poledne déšť polevil a protože děti již projedly velkou část rozpočtu, rozhodlo se, že vyrážíme. Lanovka nás vyvlekla jen do třetiny kopce, z čehož byli dorostenci mírně rozmrzelí, ale nahoru pak vyběhli bez problémů. Ačkoliv nás ještě párkrát chytl déšť, tak cesta ubíhala velmi dobře a dotáhli jsme to večer až k bivakovací boudě, což bylo štěstí, protože jsme si to večer mohli udělat pěkný a navečeřet se kulturně. Večer totiž zase lilo, jak z konve, byla zima a celá louka kolem boudy byla pokryta kravinci. Najít nezatentovaný plac na tři stany se ukázalo jako nadlidský úkol. Kluci si, když šli večer čůrat, hráli, že jsou na zaminovaným poli. Podle stavu, v jakým měli ráno boty, večer vybouchli nejmíň 5krát.

Ráno jsem otevřela očičko s obavou, jak moc prší, a jestli to nebudeme muset odpískat. Ale když jsem otevřela stan, vítala mě horská krása nesmírná - inverze. Údolí celé pod bílou peřinou, ze které vystupoval hřeben s ledovci, nad námi vlídné slunce vysoušelo stany a kravince. Kluci byli okouzlení a dokonce na chvíli zapomněli na svoji nekonečnou hru "jakou zbraň si vybereš ve Fortnite?"

Slunce a rozhledy nám dodali potřebný elán a tak jsme u dalšího rozcestí zatočili na hřeben. Byl docela exponovaný a tak jsem byla ráda, že ani Dan netrpí závratí, i když mi pravidelně dvakrát týdně připomíná, že nemá rád výšky. A tak jsme to na Hochkogel, nejvyšší bod putování, dotáhli všichni. Odpoledne jsme šli v poklidném tempu, tak poklidném, že v 17:00 už jsme měli za sebou tři svačiny a začínali jsme mít poměrně tupé nohy, takže jsme začali hledat místo na noc. Místo na stany jsme nalezli přesně o 3 hodiny později a 5km dál. Mezitím jsme stihli ještě dvakrát zabloudit, vyměnit si s Honzíkem boty a stokrát přemotat "onuce". Honzíkovi jsem totiž u auta nezkontrolovala obuv a on vyrazil do hor v těch nejklouzavějších, nejvíce městských eco friendly botách ... a ještě ke všemu jsou moje. Magda vymyslela, že by šlo klouzavost snížit natažením ponožek na klouzavou podrážku. Fungovalo to dokonale, jen spotřeba ponožek byla enormní (fakt se to rychle prochodí). Chlapi z tohoto úboru nemohli a chtěli si to fotit chvíli do časopisu Montana a chvíli pro Pita Schuberta a jeho "Riziko v horách".

Stany jsme stavěli za pět minut tma, ale protože se nad námi volně pásli koně, kteří "běhali soumrakem", tak chvíle i nálada byla skoro magická. Opékali jsme si večeři nad plynovými vařiči a u toho se klepali zimou, protože teplota zvolna klesala k nule. Všichni jsme do Říše boha Hypna odpadli rychle. Oč dřív jsme šli spát o to později jsme vstávali. Námraza na trávě se pomalu měnila v rosu a Roman odběhl pro vodu, že je to jen za kopečkem. Vrátil se za hodinu a půl, protože si z večera nepamatoval, kde byl pramen. Ale vodu přinesl. To už jsme my ostatní byli sbalení a úplně upečení, protože v dohledu nebyl žádný stín a slunko se do toho opřelo s plnou parádou. Magda, kterážto měla spáleniny již z včerejšího dne, se zahalila po vzoru arabských žen a rozhodla se čelit slunci teplou textilní vrstvou.

Sestup do údolí se nesl v duchu - kratší cestu nepůjdeme, potřebujeme vodu, zabloudili jsme, pojďte jíst až někde ve stínu. Stín ale kravince, ještě kousek dolů, bolí mě kolena, chce se mi na velkou, upeču se, potřebujeme vodu. Až nekompromisní MÁME HLAD od všech dorostenců, kteří nám ten den již dost utíkali a čekali jen na rozcestích a když žebrali jídlo, zahájilo pauzu. To už jsme sklesali 600 výškových metrů a ještě nás 800 čekalo. Příchod na nádraží byl ve znamení značně bolavých kolen. A protože autobus nám zrovna ujel, zakončili jsme putování tak, jak jsme ho začali - kavárnou.

Podrobnosti

Pátek: Přejezd, malé pokoukání ve Wiener Neustadtu, v dešti ubytování v kempu Woferlgut
Sobota: Start v Zell am See - lanovkou na Areitalm (1370m) - stoupání kolem na chatu Eder hütte (1800m) - po hřebeni až k útulně pod Klammscharte (1993m). Asi 12km, výstup 700m, sestup 200m.
Neděle: Pokračování po hřebenu přes Hochkogel (2249m) až kousek před Murnauer Scharte (1959m). Něco přes 15km, výstup i sestup kolem 700m.
Pondělí: Dále přes Sintersbachscharte (2035m) - po Zentralalpenweg 02A sestup do Thalbachu/Mittersilu na nádraží. Asi 12km, malý výstup, ale přes 1200m sestupu
Úterý: Znovu ubytování ve Woferlgutu, ráno wellness v místním areálu a za stálého deště přesun domů