Arizona vertikálně 300 - 3852m 8.5.2008 - 10.5.2008

Alice píše: Vyschlá koryta řek, nikde ani kapka vody, vzduch se tetelí, rozpálené skály, sucho v krku, zpocené ruce, třesoucí se kolena, to je lezení v Devil's Canyonu. Metr sněhu, silný vítr, zima jako sviňa, zmrzlé ruce, třesoucí se kolena, to je výstup na Humphrey's Peak. Obojí v Arizoně v časovém intervalu 2 dny.

Humphrey's Peak (3852 m.n.m.)

Nad městem Flagstaff, tyčí se hora ... nejvyšší v Arizoně. Nachází se ve vulkanickém pohoří San Francisco Peaks. (To sem píšu jenom proto, aby bylo vidět, jak těžké je to v USA se zeměpisnými názvy. Jenom Colorado river jsou asi 4.) A protože je Humphrey´s Peak jediný výraznější kopec v Arizoně, byl už od začátku součástí našeho plánu. I když nám potom Romanovi kolegové říkali kolik z nich tam pocítilo horskou nemoc a že poslední výprava byla zahnána dolů sněhem, neodradili nás.

V rámci preventivních opatření jsme se rozhodli pokusit se dobýt vrchol až na zpáteční cestě z Utahu, protože to budeme aklimatizovaní týdenním pobytem v 2000 m.n.m. Také jsme doufali, že případný sníh odtaje. Z dálky hora vypadala čistě, kromě bílé vrcholové čepičky.

Jak už to tak bývá, klepy nelhaly a sníh ležel hned, jak se cesta stočila do lesa, tedy asi po 500 metrech. A byl ho průměrně dobrý metr. Ve sněhu nešlo poznat, kam cesta vede, a proto jsme si to namířili kolmo do kopce. Výstup se mi zdál nekonečný, několikrát jsem se rozhodla, že polezu ještě hodinu a jestli nebudem na hřebenu, tak jdu dolů. S přibývajícím převýšením ale začalo převažovat rozhodnutí, že TUDY dolů rozhodně nepůjdu - vratké kameny, rozměklý sníh, kam zajížděla noha až po stehno, pak zase led, který kouzal. A navíc za hřebenem jednoho úbočí začala být vidět sjezdovka, po které by se šlo dolů mnohem líp.

Na hřeben jsme vylezli po 5 hodinách. Našli jsme cestu a oblíkli na sebe skoro všechno, co jsme měli. Foukal silný vítr a teplota se blížila k nule. Povzbuzeni představou, že to, co vidíme kousek nahoře, je vrchol, vyrazili jsme dál. No, byl to až ten další, ale po hřebenu se šlo dobře.

Na vrcholku byla protivětrová ohrádka, tak jsme trochu rozmrzli. Za dobré viditelnosti je prý vidět až na Grand Canyon, to ale nebyl náš případ. Sjezdovka byla moc dobrá volba. Dolů jsme šli slabé 2 hodinky.

Devil's Canyon

"Jsou tam nějaký osminohý obludy?" telefonovala jsem před cestou Romanovi, odpověď mě docela uklidnila, bylať jsem ujištěna, že rozhodně ne, jenom chřestýši (s těma ovšem žádný psychický problém nemám). První pohled do horolezeckého průvodce po mém příletu stačil, abych zjistila, že lhal.

Průvodce varoval kromě chřestýšů taky před škorpióny, tarantulemi a černými vdovami. Představa, že bych na něco takového mohla sáhnout, když polezu nahoru, mě málem odradila. Dle jedné rady (od nelezce), jsem se rozhodla, že polezu s rukavicema.

Nebuďme naivní. Po půl metru jsem rukavice shodila s tím, že raději se nechám kousnout, než spadnout. Naštěstí jsme potom navštívili Montezuma Castle, kde byla informativní tabule s názvem "Mýty a pověry o obludách" (nebo tak nějak). Nepůjdu do detailů, ale v kostce se tam psalo o tom, že na kousnutí/uštknutí se neumírá ihned. Jed začíná účinkovat po 1-4 hodinách a jako léčba stačí vakcinace. To mě uklidnilo, protože běhěm hodiny si člověk má čas rozmyslet, kam zavolá, případně jak se startuje auto.

Nakonec jsme potkali jenom jednoho velkýho černýho pavouka (já ho neviděla, já jsem byla zrovna na skále) a 3 hady, o kterých se průvodce vyjadřoval, že nejsou jedovatí.

Lezecká oblast Devil's Canyon se nachází na jiho-východ od Phoenixu, u městečka Superior. Je tu několik skalních "měst". Při naší první návštěvě jsme byli na Pondu. Už cesta pod skály byla dobrodružná, nebyla moc značená, lezli jsme takovou troječku-čtverečku s batohem na zádech jenom podle rukou kresleného plánku. Pond je to proto, že jsou tam 2 malá jezírka nad sebou. Neměli jsme moc času ani morálu, takže jsme dali jenom jednu cestu 5.7 nad jezírkem asi do 3/4.

Kvantitu jsme si ale vynahradili, když jsme se přidali k Víťovi a jeho kamádce Jodie. Ti nás pěkně potahali po Atlantisu a Devil's Canyonu. Dřina, pot a slzy == 7 cest, 45°C, nateklý nohy v lezečkách, ale jinak paráda.

Escalante - Cestování po Americe - Sedona

Podrobnosti

Lezecké oblasti The Pond, Devil's Canyon a Atlantis se nacházejí okolo silnice mezi městečky Superior a Globe. Z Phoenixu se tam dá dostat snadno, po mezistátní dálnici číslo 60 stačí ujet přibližně 100 mil. Za Superiorem cesta prudce stoupá do kopce, potom následuje delší tunel. Hned za tunelem je vpravo parkovišťátko, od nějž přímo dolů se dá dojít k Atlantisu. Obrázky v tomto článku jsou trochu smixované - tyhle jsou z Atlantisu.

Jen o něco dál je opět vlevo další parkoviště, odkud se dá dojít k Pondu. Z parkoviště se jde dál podél silnice, ve chvíli, kdy přijdete k mostku, je potřeba opatrně přejít a vylézt vpravo kolem jezera nahoru. Hned nad jezerem je druhé, menší, kde již jsou lezecké cesty. Obrázky z Pondu.

Devil's Canyon je potom odbočka vpravo přibližně dvě míle za Pondem. Pokud nebudete mít nějaké vyšší auto, doporučuju na první křižovatce auto zaparkovat a pěšky pokračovat vlevo. Po chvíli přijdete k velké rokli, kde jsou skály Devil's Canyonu. V zimě prý dole teče i potok. Obrázky z Devil's Canyonu.